PŘÍRODA A PAMÁTKY V OKOLÍ MACHOVÉ

BÍLÉ KARPATY

PO STOPÁCH STARÝCH VANDRŮ 10.

PŘES VRŠATEC NA HRAD LEDNICA

KVĚTEN 1979

1. ČÁST – Vlárský průsmyk (280 m) – Vlárka – Sidonie (355 m) – Hrbie (576 m) – Biely vrch – sedlo po Brezovou (asi 680 m) - hrad Vršatec (805 m) – Vršatské Podhradie (650 m) – sedlo Chotuč (618 m) (1. noc).

2. ČÁST – Červený Kameň (361 m) – Červenokamenské sedlo (640 m) – hrad Lednica (450 m) (2. noc).

3. ČÁST – Lednica (398 m) – Dolná Breznica (297 m) - Lednické Rovne (270 m).

Sidonie (355 m) je bývalá sklářská osada v údolí říčky Vlárky při slovenských hranicích. Před rozdělením státu část obce patřila ke slov. obci Horné Srnie, od r. 1997 náleží České republice.

Vršatské Podhradie (650 m) – horská ves na úpatí Vršatských bradiel, připomínaná poprvé v r. 1493. Za obcí jsou ve svahu hloubené sklepy ve skále. V r. 1962 obec vyhořela. Dobré tur. východisko na Vršatský hrad a Chmeľovou.

Hrad Vršatec je situován nad obcí Vršatské Podhradie v jihozáp. části Vršatských bradel v úctyhodné nadm. výšce 805 m. Jeho vznik se datuje do 13. stol. a jeho vlastníky byli např. Matúš Čák Trenčianský, Jan Jiskra a Vršatští. V r. 1680 byl hrad vypálen vojsky Imricha Thőkőlyho a v r. 1708 výbuch střelného prachu část hradu zničil. Se svolením panovníka byl poté hrad pobořen.

Chmeľová (925 m) je nejvyšším vrcholem Vršatských bradiel, jednoho z devíti podcelků Bílých Karpat a zárověň druhým nejvyšším vrcholem Bílých Karpat. Vrch je součástí vápencového útesového pásma a rozprostírá se 1 km sev. od Vršatského Podhradia. Kruhový výhled např. na Kelčský Javorník (865 m, Hostýnské vrchy), Strážov (1 213 m, Strážovské vrchy), Makytu (922 m, Javorníky) a samozřejmě na hrady Vršatec a Lednica.

Hrad Lednica – první zmínka o hradě i o stejnojmenné obci pod hradem je z r. 1259. V 1. pol. 15. stol. byl hrad v držení husitů a poté byli majiteli loupeživí rytíři. V r. 1616 získal hrad hrad Juraj Rákóczi.. Po potlačení povstání Františka Rákócziho II. byl hrad v r. 1710 vypálen a od té doby pustnul. Do hradu se vstupuje vysekaným tunelem ve skále a na pozorovatelnu vede 78 schodů, vysekaných do úzkého bradla.

Bílé Karpaty – 80 km dlouhé pohoří kopíruje česko-slovenskou hranici a patří do oblasti Slovensko-moravských Karpat. Pohoří je směřováno od JZ k SV. Vyznačuje se pestrostí, a to jak horopisnou, tak např. vzácnými karpatskými loukami. Na slovenské straně se nalézají vápencová Vršatské bradlá, které jsou jedním z devíti podcelků Bílých Karpat.

Vrcholy vyšší než 800 m:

Velká Javořina 970 m – Chmelová 925 m - Jelenec 925 m - Vel. Lopeník 911 m - Malý Lopeník 881 m - Kobylec 845 m - Průklesy 836 m - Holý vrch 830 m - Čupec 819 m - Biely vrch 818 m – Končitá 817 m - Dúžnik 807 m - Strošov 806 m – Grúň 801 m.

Vandr jsme začínali den před 1. májem v žel. stanici Vlárský průsmyk. Tehdy byla součástí tratě Brno – Trenčianská Tepľá, dnes je trať podstatně kratší – Staré Město – Vlárský průsmyk. Žadný vlak nejede přímo, může se přesedat v Kunovicích a Bojkovicích. Ale to jen tak okrajem. Z Vlárského průsmyku jsme se vydali proti proudu říčky Vlárky do Sidonie, kde jsme se třikrát ocitli na Slovensku a třikrát zase na Moravě, podle toho, jak se vinul potok Vlárka, který tvořil hranici. Přestože je Sidonie jen osada, hospoda byla v provozu, a to nám přišlo vhod. Delším pozvolným výstupem do kopců, které mají název Kobylináč, jsme se přibližovali k našemu hlavnímu dnešnímu cíli, a tím byl Vršatský hrad. Krajině zde dominují Vršatské bradlá a Vršatecké hradné bradlo. Hrad Vršatec, celý skrytý ve skalách, jsme zdolali ostrým výstupem. Škoda jen, že jsme nevystoupali i na Chmeľovou (925 m), vzdálenou jen 1, 5 km od Vršatského Podhradia. Nad Vršatským Podhradím poblíž hradu jsme strávili chvilky odpočinku na jakési terase, vklíněné mezi vápencovými skálami.

Do Červeného kameňa vedou dvě značky, žlutá kolem Chmeľové ze záp. strany Vršatských bradel, nebo schůdnější modrá z východní strany. My jsme si vybrali tu schůdnější. Tábořili jsme na planině sedla pod Chotučem pod Vršatskými bradly. Jako pochoutku jsme si dopřáli opečené brambory, které jsme vlekli v kartónové bedně, relikvii z 2. svět. války s nápisem „LUFTWAFE MUNITION“. Vskutku originální, leč velmi nepraktická schránka na potraviny, protože sama o sobě byla velmi těžká. V sedle Chotuč se nám otevíraly nádherné scenérie na skalní bradla a útesy Vršatských bradiel. Však se také někteří pokoušeli nějaký ten útes zdolat, a ti co se neodvažovali, zase poctivě udržovali oheň. V Červeném Kameni jsme poseděli v hostinci a potom již naše kroky směřovaly přes hřebínek na hrad Lednica. Tato část trasy přes Červenokamenské sedlo byla snad nejmalebnější. Ještě před sedlem jsme míjeli Červenokamenské bradlo. Při odpočinku v Červenokamenském sedle jsme se s pomocí stativu, který se vznášel nad našimi hlavami, zvěčnili v poloze ležící, bdící. Potom cesta pokračovala po hřebínku a myslím, že ani filmaři by takovými místy nepohrdli třeba pro nějaký historický film o zbojnících.

Blízko vsi Lednica se rozprostírají další skalní útvary s názvem Lednické bradlá. Po dosažení Lednického hradu, který se pne nad domky vsi Lednica, jsme zahájili malou prohlídku. K večeru začlo pršet, a tak jsme si postavili fóliový přístřešek, nalepený na stěnu hradu. Bylo tam místo i pro malý oheň. Nakonec jsme ale uskutečnili větší průzkum hradu a vystoupali 78 schodů po úzkém bradle na pozorovatelnu. Noc jsme strávili ve vstupní zastřešené místnost. Nejbližší železniční stanice byla v městečku Lednické Rovne, kam jsme došli po vlastních nohách. Horský charakter krajiny postupně ustupoval a nakonec přešel v úplnou rovinu Pováží. Celá túra Vlárský průsmyk – Lednica probíhala po červené a modré značce a měřila 20 km. Díky tomu, že byl čas mezisezóny, jsme prakticky nikoho nepotkávali a i hrady byly jen naše.