SLOVENSKÉ RUDOHORIE
PO STOPÁCH STARÝCH VANDRŮ 15.
PO HŘEBENI VOLOVSKÝCH VRCHŮ ZE STARÉ VODY PŘES SKALISKO NA PALCMANSKOU MAŠU
ČERVENEC 1982
1. ČÁST – žel. st. Stará Voda (410 m) – Stará Voda (535 m) – Starovodská dolina (780 m) (1.noc).
2. ČÁST – Starovodská dolina – sedlo Krivé (1 109 m) – Ramzová (1 245 m) – Tri chotáre (1 245 m) – Skalisko (1 293 m) – Volovec (1 248 m) – sedlo pod Volovcem (1 180 m) (2. noc).
3. ČÁST – sedlo po Volovcem – Čertova hoľa (1 245 m) – Peklisko (1 070 m) – sedlo Súľová (909 m) – Predný Rakovec (1 107 m) – dolinka pod Ostrou (900 m) (3. noc).
4. ČÁST – dolinka pod Ostrou – Ostrá (1 014 m) – Kruhová (966 m) – Dobšinský kopec (851 m) – Palcmanská Maša – Dedinky (795 m) (4. a 5. noc).
5. ČÁST – lanovka na Geravy – krasovými místy Slovenského raje.
6. ČÁST – Dobšinská ľadová jaskyňa (971 m).
Délka úseku od žel. st. Stará Voda po Dedinky je 46 km.
Popisované území patří do jednoho ze sedmi podcelků, Zlatého stôla.
Starovodská dolina – 10 km dlouhá malebná a lesnatá dolina, v horní části s občasnými palouky, která se vine severojižním směrem souběžně s bočním hřebenem, na kterém se rozprostírá nejvyšší vrchol Volovských vrchů Zlatý stôl (1 322 m). Dolinou vede asfaltová silnička.
Po nočním cestování lehátkovým vozem rychlíku Petrov se celá naše skupina, čítající osm vandrovníků, vybatolila na nádraží v Margecanech. Odtud jsme se chystali na klasický motorák, jež nás vezl směrem na Telgárt (tehdy ale ještě Švermovo). Všichni jsme se předháněli, kolik kdo má zásob, neboť nás čekalo více než tři dny putování po dolinách a hřebenech Slovenského rudohoří, přesněji Volovských vrchů. Co do originality jídla zřejmě zvítězil Francouz, který svoje Olomoucké tvarůžky okatě pověsil na věšák u okna. Uvelebeni jsme byli v jednom ze třech dílů motoráčku. Po nějaké chvíli jsme zjistili, že jsme tam sami. Ostatní cestující mezitím odešli. Až za chvíli nám došlo, že to byla magická síla Francouzových tvarůžků, která zapříčinila, že ostatní cestující se odebrali do příjemnějších končin.
Vlak uháněl údolím Hnilce proti proudu, stále tedy mírně do kopce, až jsme asi po deseti stanicích vystoupili mezi lesnatými hřbety na malém osamoceném nádražíčku s názvem Stará Voda (510 m.n.m.). Dědinka se stejným názvem, kam jsme zamířili, ležela něco přes 1 km od stanice a byla východiskem do zalesněné Starovodské doliny. Ve vsi jsme nějaký čas museli vyčkat, než otevřou místní hostinec, kde jsme nakonec hodnou chvíli poseděli a Karel si tam hned našel duši spřízněnou v karetních, takřka hazardních hrách.
Sedlo Krivé (1 109 m) – významné sedlo na hlavním hřebeni Zlatého stôla (Volovské vrchy) mezi Ramzovou (1 245 m) a Panským vrchem (1 058 m). Důl. křižovatka tur. cest (hřebenovka Cesta hrdinov SNP a Rožňava – Vyšné Hrable).
Naším úkolem bylo najít dobré místo pro táboření, což se nám podařilo, protože jsme po pár km výstupu Starovodskou dolinou objevili přízemní zděnou chalupu, nacpanou senem. Jen zmožený Gogo si alespoň na chvíli předtím ustlal přímo na asfaltu. A to ještě ani nazaregistroval, že se pár metrů před ním objevil na silničce jelen veliký jak almara. Ten byl nejdříve udivený naší přítomností, ale potom udělal dva skoky a byl pryč. Ani jsem nestačil vytáhnout foťák. Chalupa bylo místo na přespání přímo ideální. A vedle palouček, na kterém jsme rozdělali oheň, ale až ráno, a nebyli jsme to vlastně my, ale místní chlapík ze Staré Vody, který se tu zčistajasna objevil (podobně jak v Uhrovském Podhradí Koloman Mišina) a tak jsme ho samozřejmě přizvali ke snídani.
Skalisko (1 293 m) - vrcholová partie rozložitého Volovce, sestávající z 10 m vysokých skal. Z vrcholu je možno zahlédnout např. Gerlachovský štít (2 655 m – Vysoké Tatry – 57 km), Kráľovu hoľu (1 948 m – Nízké Tatry – 35 km) a Kojšovskou hoľu (1 246 m – Volovské vrchy – 30 km). Od prosince 1938 tudy vedla hranice mezi Slovenským štátem a Maďarskem, které jižní území Slovenska zabralo po Vídeňské arbitráži.
Nyní nás čekalo překonání asi 350 výškových metrů na hlavní hřeben. Celá dolina je zalesněna smrky a na hřebenech se střídají loučky opět se smrkovým zalesněním. Na každém malebnějším místě jsme odpočívali. Nadmořská výška se pohybovala kolem 1 200 m, ale i tady bylo poměrně teplo, takže oblečeni jsme byli jen lehce. Výrazný bod, který jsme překonávali, bylo Skalisko (1 293 m), dříve nazývaný Baračka, celkem překvapující útvar v těchto místech. Odtud jsme si odskočili zjistit, jak to vypadá s chatou pod Volovcem, ale nebyli jsme úspěšní, byla zavřená a všude ticho. Úbočí s chatou patří již do historického kraje Gemer.
Asi 2 km za Skaliskem jsme objevili kousek pod hřebenem pěkné místo na přespání i s pramenem a na docela slušné rovince. Co jiného jsme si mohli přát? S jídlem jsme byli trochu opatrnější, jelikož jsme počítali s tím, že na hřebeni budeme tábořit i další noc. Jinak bychom museli hřebenovku přerušit a sejít do údolí do nejbližší dědiny doplnit zásoby.
Příští den jsme po několika km přetínali v sedle Súľová (909 m) asfaltovou silnici, jeden z mála projevů civilizace. Jinak na celé trase (mimo zavřené chaty pod Volovcem) nejsou ani turistické chaty, útulny nebo obydlí (v r. 1982). S přibývajícími km přibývalo borůvek, takže při stoupání na Ostrou (1 014 m) už naše tempo zpomalilo nejen kvůli stoupání.
Železniční trať Červená Skala – Margecany, která vede podél celého popisovaného území, byla dokončena v r. 1936. Trať vede horským a málo osídleným krajem v dolině řeky Hmilec a v nejvyšším bodě v sedle Besník dosahuje nadm. výšky 1 005 m. Nejvýše položenou stanicí je Vernár 930 m. Je to zároveň nejvýše položená stanice na Slovensku s normálním rozchodem. Na úseku Dedinky – Dobšiná jsou 4 tunely – Hamrický, Stratenský, Jarabský II. a Jarabský I. Jarabský II má délku 372 m a silniční blízko něj má délku 326 m. Stavba úseku Dobšiná – Mlynky byla náročná, do provozu byl dán na Silvestra 1935. Tato část patří mezi nejpěknější na celé trati.
Ale ještě předtím jsme prožili již třetí noc ve Volovských vrších v dolince pod Ostrou (900 m) na pěkném místě hned vedle potoka, který nám posloužil jako chladnička na chlazení 21 litrů čaje magoráku a maceráku (celkem 7 kotlíků), jehož přípravy z darů lesa se ujal Karel. Usadili jsme se na vskutku báječném místě, kde jsme si ale pro jistotu postavili igelitový přístřešek pro případný déšť.
Slovenský raj je část samostatného celku Spišsko–gemerský kras, který patří do oblasti Slovenského rudohoří. Slovenský raj je tvořen náhorními planinami (např. Glac, Geravy) s krasovými výtvory (jeskyně, škrapy, krasové jámy), dále vápencovými a dolomitovými vrchy a hřebeny (např. Havrania skala) a především dolinami kaňonovitého charakteru (např. Veľký a Malý Sokol, Suchá Belá, Sokolia dolina) s množstvím vodopádů, peřejí a kaskád, které jsou překonávány pomocí žebříků a můstků.
Palcmanská Maša je vodní nádrž na horním toku Hnilce v údolí pod náhorní planinou Geravy. Těsně kolem nádrže vede žel. trať Margecany – Banská Bystrica.
Sedačková lanovka na planinu Geravy byla uvedena do provozu v prosinci 1970. Její šikmá délka je 1951 m, dolní stanice v Dedinkách má nadm. výšku 851 m, horní na Geravách 1 071 m. Doba jízdy činí 20 min.
Další den jsme dosáhli vodní nádrže Palcmanská Maša, nad kterou jsme našli v zalesněné části vhodné místo pro táboření. Přehrada má rekreační charakter, takže jsme si museli opět zvykat na civilizaci. Mají tam však lanovku na vrchol Geravy, který je dobrým východiskem na poznávání Slovenského raje. Lanovky jsme samozřejmě využili, přešli jsme přes náhorní planinu a zdolali hluboké doliny kaňonovitého charakteru Veľký a Malý Sokol. A z těchto dolin jsme zase zamířili vzhůru a vystoupili na skalnatý vrchol Havrania skala (1 153 m). Nakonec jsme se vynořili v dolině Hnilce mezi Dobšinskou ľadovou jaskyní a vrcholem Srnčie skaly (1 167 m). Zde jsou hned dva tunely vedle sebe, silniční a železniční (Jarabský II.).
Veľký Sokol je hluboká roklina se srázy až 300 m vysokými. První přechod se uskutečnil v r. 1898. Má tři vodopády: Malý vodopád, Kaskády a Veľký vodopád. Žlutá značka je jednosměrná, proti proudu. Horní část tiesňavy se jmenuje Kamenná vráta (v r. 1982).
Geravy – náhorní planina s krasovými výtvory na sever od vod. nádrže Palcmanská Maša v nadm. výšce přes 1 000 m. Území je tvořeno horskými loukami, lesy a háji. Na jih k nádrži se planina svažuje prudce, na sever pozvolněji. Horní stanice lanovky z Dedinek.
Havrania skala (1 153 m) – skalnatý výrazný vrchol s půlkruhovým výhledem, nacházející se v JZ části Slovenského raje. Na JV úbočí je přírodní zvláštnost – občasný pramen.
Dobšinská ľadová jaskyňa (971 m) – byla objevena v r. 1870. Jde o vzácný přírodní výtvor. Již v r. 1871 byla otevřena pro veřejnost. V r. 1887 byla jeskyně elektrifikována, čímž se stala první jeskyní v Evropě s el. osvětlením. V jeskyni je celoročně teplota pod bodem mrazu.
Ostrá skala je cenný přírodní výtvor asi 1 km od žel st. Dobšinská ľadová jaskyňa proti proudu Hnilce. Velmi malebný a fotogenický útvar o nadm. výšce 973 m. Jako SPR bylo toto místo vyhlášeno v r. 1976.
Společné putování po Veporských vrších a Slovenském raji skončilo právě tady, ostatní nasedli na vlak směr Banská Bystrica, ale Francouz a já jsme ještě dva dny pokračovali. Nocovali jsme kousek od jeskyně a potom v bezejmenné dolině pod Muránskou planinou a příští den jsme z Heľpy vyrazili na krátkou hřebenovou trasu východní části Nízkých Tater, kde jsme směřovali na Andrejcovou (1 519 m) a přes Ždiarské sedlo na Bartkovou (1 790 m). Z Bartkové jsme již rychlým sešupem pokračovali do Pohorelé na vlak.
Na počátku naší vlakové jízdy jsme ještě zažili menší technický problém. Túru do Nízkych Tater jsme šlapali bez krosen, na lehko, tudíž jsme si krosny uschovali ve stanici Heľpa. Na vlak jsme po túře nastupovali o stanici dřív, v Pohorelé, protože trasa vedla“proti jízdě“. Očekávali jsme, že v Heľpě rychle vysedneme, vyzvedneme krosny a týmž vlakem zase odjedeme. Ženská tam byla jen jedna a pro všechno, takže z nás byla na mrtvici. Jistě jsme vlak zdrželi, protože nám nejdříve musela vydat bagáž, a teprve potom to mohla odmávat.
Zakončovací túra po Nízkych Tatrách: Heľpa (695 m) – Priehybka (1 555 m) – Heľpianský vrch (1 585 m) – Andrejcová (1 519 m) – Ždiarske sedlo (1 475 m) – Bartková (1 790 m) – Pohorelá (764 m). Délka trasy 21 km.
Andrejcová (1 519 m) se nachází asi 2 km záp. od Ždiarského sedla na hlavním hřebeni. Blízko vrcholu je útulna bez hospodáře, snad jediná v Nízkych Tatrách. Tato část patří mezi nejpěknější v celých Kráľovohoľských Tatrách.
Kráľovohoľské Tatry jsou východní částí Nízkych Tater od sedla Čertovica (1 238 m) směrem na východ. Nejvyšším vrcholem je Kráľova hoľa (1 948 m), která je zároveň nejvyšším vrcholem celých Nízkych Tater. Až na jednu výjimku (Beňuška 1 542 m) nemá hlavní hřeben prakticky žádné jižní rozsochy. Zato na sev. straně jsou nejméně tři dlouhé a mohutné rozsochy i s vyššími vrcholy, než má samotný hlavní hřeben (Veľ. bok 1 717 m). Od vrcholu Bartková (1 790 m) k masívu Kráľova hoľa prochází hřeben nad hranicí lesa.
Krásný velký vandr
Duša, 20. 10. 2008 18:51