BUKOVSKÉ VRCHY
PO STOPÁCH STARÝCH VANDRŮ 9.
VANDR PO HŘEBENOVCE BUKOVSKÝCH VRCHŮ
1. ČÁST – Ruské (460 m) – boční hřeben pod Kruhliakem (800 m) (1. noc).
2. ČÁST – Kruhliak (1 101 m) – Kurników Beskid (1 130 m) – Plaša (1 163 m) – sedlo pod Ďurkovcem (1 120 m) – Ďurkovec (1 189 m) – sedlo po Rabiou Skalou (1 140 m) - Rabia Skala (1 167 m) – Čelo (1 159 m) – sedlo pod Borsukovom vrchom (955 m) (2 .noc).
3. ČÁST –– Borsukov vrch (991 m) – sedlo pod Čierťažou (900 m) - Čierťaž (1 071 m) – Hrúbky (1 186 m) – Kremenec (1 221 m) – Stužica – Nová Sedlica (421 m) – údolí Zbojského potoka (380 m) (3. noc) – Zboj (354 m) – autobus – Ulič (245 m). Délka trasy 37,5 km.
Bukovské vrchy se rozkládají na severovýchodě Slovenska podél polských a ukrajinských hranic. Pohoří patří již do oblasti Polonin, která přesahuje na východ na Zakarpatskou Ukrajinu. Porost je hojně tvořen buky, které jsou se vzrůstající nadm. výškou spíše zakrslé. Místo styku tří států, Polska, Ukrajiny a Slovenska leží v nadm. výšce 1 208 m a je nejvýchodnějším bodem Slovenska. Samotný nejvyšší vrchol vrchol Kremenec (Krzemieniec, Kremenaroš) leží asi 200 m SV na polsko-ukrajinské hranici v nadm výšce 1 221 m. Hřebenová trasa má časté výhledy, zvláště v okolí Ďurkovce (1 189 m). Bukovské vrchy jsou důležitým vodním zdrojem – pramení zde 18 vodních toků. Pohoří patří do CHKO Východní Karpaty.
Vodná nádrž Starina (340 m) byla vybudována na říčce Ciroše v r. 1987. Vydatným přítokem je rovněž říčka Stružnica. Bylo nutné vystěhovat 7 obcí: Starinu, Veľkou Poľanu, Ruské, Dary, Smolník, Ostružici a Zvalu. Vzhledem k tomu, že jde o nádrž k zásobování měst pitnou vodou, je vstup do prostoru kolem přehrady jen na povolení.
Kruhliak (1 101 m) – vrch 3 km vých. od Ruského sedla, nyní ze slovenské strany po vybudování nádrže Starina velmi odlehlé místo – do nejbližší vsi Runiny jde o vzdálenost 11 km.
Ďurkovec (1 189 m) – třetí nejvyšší vrchol Bukovských vrchů na slovenském území, nacházející se v polovině trasy Ruské sedlo (797 m) – Kremenec (1 221 m). Vrchol je bezlesý s rozhledem a patří do přír. rezervace Jarabá skala. Pod Ďurkovcem se ukrývá v Runianské kotlině ves Runina (560 m).
Veľký Bukovec – více než 10 km dlouhá, mohutná, zcela zalesněná rozsocha, začínající na Ďurkovci (1 189 m). Masív má severojižní směr, je rozložen mezi Runianskou a Sedlickou kotlinou a končí nad Uličskou kotlinou. Nejvyšším vrcholem je Veľký Bukovec (1 012 m). Rozsochou neprochází žádná tur. značka, terén je nedotčený civilizací. Pod Veľ. Bukovcem se nachází přírodní rezervace Borsučiny, vyhlášená v r. 1993. Zvláště z Uličské a Sedlické kotliny působí pásmo mohutným dojmem, převýšení činí téměř 700 m (Zboj 343 m – 4 km – Veľ. Bukovec 1 012 m).
Čierťaž (1 071 m) – jeden z mnohých vrcholů v hraničním hřebeni 4, 5 km záp. od Kremence na SZ okraji Stužické rezervace. Sedlo pod Čierťažou (900 m) je nejnižším bodem na trase Kruhliak – Kremenec.
Stužica – mezi Kremencem a obcí Nová Sedlica se nachází národní přírodní rezervace, vyhlášená již v r. 1965. Je tvořena pralesovitým jedlovo-bukovým porostem. Území má rovněž mezinárodní význam. V r. 2007 byla Stužica zapsána do Seznamu kulturního a přírodního dědictví UNESCO.
Údolím Zbojského potoka vedla kdysi úzkorozchodná železnice, která sloužila potřebám pily v žel. st. Zábroď, nacházející se již na Ukrajině. Pila byla postavena v r. 1907 a poté byla zřízena trať o rozchodu 760 mm, která vedla do Uličského Krivé, Zboje, Nové Sedlici údolím Zbojského potoka v délce 28 km. V Nové Sedlici trať odbočovala na SZ a končila až pod vrcholem Rabia skala. V r. 1945 v závěru války zde byly poškozeny mosty, vznikla nová státní hranice, kdy byla Podkarpatská Rus připojena k SSSR a tím nastal konec provozu a zánik trati.
Nová Sedlica (421 m) – nejvýchodněji položená obec na Slovensku v dolině Zbojského potoka v nadm. výšce 421 m. Ves je ze všech stran obklopena vrchy nejméně 700 m vysokými a ze dvou stran státními hranicemi. – na sever od obce leží Polsko, a na východ Ukrajina. Dominantní vrch je Kremenec (1 221 m). Obec byla vždy velmi chudá a obyvatelstvo trpělo za obou světových válek. V r. 1927 byla postavena zděná škola. V r. 1955 byla zavedena první autobusová linka a v r. 1956 postaven první obchod s potravinami. Elektrifikována byla obec až v r. 1959.
Zboj (354 m) – předposlední ves nacházející se v Sedlické kotlině s dominantním výhledem na rozsochu Veľkého Bukovce (1 012 m). Je zde umístěn dřevěný goticko-barokní pravoslavný kostelík z r. 1766. V l. 1939 – 1944 byla obec připojena k Maďarsku. V r. 1947 byla zřízena první autobusová linka.
Již příjezd do Ruského naznačoval, že to bude dobrodružství. Ihned po vystoupení z autobusu se o nás zajímal mužík v civilu a Gogovi byl rázem zabaven propadlý obč. průkaz, který mu vrátí až v Humenném. Potom nám bylo řečeno, že potřebujeme povolení ke vstupu, takže jsme zamířili k místnímu VB, které bylo umístěno v posledním domku při cestě, vedoucí do Ruského sedla na polské hranici. Již na první pohled bylo vidět, že domek i chlap, sedící uvnitř, pamatují Nikolu Šuhaje loupežníka. Vydat povolení se však orgánu moc nechtělo, a tak jsme si sedli na zarostlou zahradu s tím, že se odtud nehneme, dokud bumážku nedostaneme. Za půl hodiny jsme vítězoslavně vypochodovali z baráku s lejstrem, které ale nakonec stejně nikdo nechtěl vidět.
Další nepříjemnost začala hned po zahájení výstupu. Začalo pršet. A pršelo až do noci. Nejprve schůdným, ale později divokým porostem jsme vystoupili na boční hřeben do 800 m.n.m. a tam jsme na rovince rozbalili velký fóliovník, pod který jsme se všichni pohodlně vešli. Ráno se počasí umoudřilo, rozdělali jsme oheň, vařilo se a sušily svršky. Putování pokračovalo přímým výstupem na hlavní hřeben a tam již výškové rozdíly nebyly příliš velké. Přešli jsme několik vrcholů a potkali dva polské finance. Ti nás zkontrolovali, ale jinak proti nám nic neměli. Byli to také jediní lidé, které jsme na trase Ruské – Nová Sedlica v délce 36 km potkali.
Během pochodu se začlo oteplovat, přestávky byly stále častější a začínali jsme rovněž pociťovat nedostatek vody, kterou jsme si 24 hodin nesli jen ve svých feldflaškách a plastových lahvích. Za celý den jsme byli už pořádně unaveni. V sedle pod Borsukovom vrchom jsme řekli dost. Tady jsme se utábořili na rovince mezi ne příliš vzrostlými stromy pár desítek metrů od čáry. Samozřejmě jsme šli po usazení hledat vodu a měli jsme úspěch. Asi po půlhodině jsem našli zhruba 200 m pod hřebenem pramen počínajícího potoka. To byla výhra, vynosili jsme ve všech možných nádobách životodárnou tekutinu nahoru, rozdělali oheň a začali s různými úspěchy vařit. Výsledek byl opravdu roztodivný, nezapomenutelná byla bramborová kaše, která nám „zabetonovala“ žaludky. Chodů ale bylo více a kalorie jsme tak doplnili. Také, myslím, krapet schraňované borovičky zůstalo. Večer končil živou besedou.
Další den jsme dosáhli předvrcholu Kremence, rozdali vrcholové placky a ti odvážnější na chvíli opustili území ČSSR a prošli se asi 200 m po polsko-sovětské hranici. Dlouze jsme celí radostní odpočívali na nejvýchodnějším bodě Slovenska a užívali si dalšího pěkného dne. Slovensko-ukrajinská hranice, tedy tehdy hranice ČSSR-SSSR, byla vyznačena dvěmi sloupy s našimi a sovětskými národními barvami. Při sestupu k Nové Sedlici jsme pochodovali zpočátku podél nich a potom značka zahýbala definitivně do vnitrozemí. Tady jsme ale „zakufrovali“ a hodnou chvíli jsme hledali správný směr. Chválabohu jsme se nedostali do spárů sovětské moci. Přes nádherný Stužický prales jsme se nakonec dostali do Nové Sedlice, kde jsme okamžitě zaplnili místní hostinec i s naším „strážcem“, pprap. Milanem Hakošem. Místní pivo bylo kupodivu dobré a spolu s praporčíkem jsme si dopřáli i několik panáčků ohnivé vody. Přitom jsme se samozřejmě stále ujišťovali, jací jsme to pašáci, že jsme ty Bukovské hory zdolali. Pohoří se vyznačovalo klidem, a to jak tou skutečností, že jsme potkali pouze dva již zmíněné polské pohraničníky, ale také tím, že zde nedoléhal typický jednolitý hluk, linoucí se z průmyslových oblastí. Bylo tu opravdu zvláštní, neobvyklé ticho. A v noci tma černá jak uhel. Pár dědin se krčilo hluboko v dolinách a větší města ležela daleko. Všude kolem mnoho kilometrů nás obklopovala naprostá tma.
Místo pro 3. noc jsme již příliš nehledali, a tak jsme už bez větších nároků spali poblíž silnice v údolí Zbojského potoka. Bystřinu jsme přebrodili a rozložili jsme se na jejím levém břehu. Ráno jsme již mířili do blízkého Zboje na autobus. Tím skončila základní část našeho Velkého vandru. Až na začátek počasí vyšlo, a to bylo snad nejdůležitější. Orientace v oblasti nebyla tak jednoduchá, jak by se mohlo zdát, protože jsme měli k dispozici jen málo podrobnou mapu bez vrstevnic a v měřítku jen 1 : 200 000. Nic lepšího se tehdy nedalo sehnat.
Po šesti dnech jsme se objevili v Perlové dolině ve Slovenském rudohoří a prožili další tři dny v jeho nejmalebńějších částech. Putování pokračovalo už jen ve třech účastnících. Na pokračování Bukovských vrchů přímo navazuje další část vandru pod názvem Z Vihorlatu do Rudohoří.
BUKOVSKÉ VRCHY OČIMA OSAMĚLÉHO CESTOVATELE - ČLÁNEK
Komentáře
Přehled komentářů
Ty fotografie! Ani nevím co říct. Nádhera.
Perfektní
Howadoor, 16. 6. 2008 9:44Dík za odkaz (tak jsme se sem dostal). Perfektní článek, jenom zírám.
Díky za historii
olda, 11. 6. 2007 22:54Tenkrát nám bylo hej, člověka nic moc nebolelo a hravě se zvládly všechny výstupy. Dnes bych si netroufl ani autem. Ještě to byl velký vandr od 26.6.1981 a měl další pokračování, což zajisté uvidíme.
Jsem unešen
Howadoor, 16. 6. 2008 9:50